Capoeira

Co je to Capoeira?

Capoeira představuje unikátní kombinaci tance, akrobacie a netradičního boje. Je umění s osobitou filozofií. Souboj dvou soupeřů je možné nejlépe definovat jako předstíraný boj – hru založenou na improvizaci. Důraz je kladen zejména na plynulost souhry pohybů obou hráčů, což v kombinaci s hudbou a zpěvem činí capoeiru bojovým uměním, které je atraktivní nejen pro zúčastněné, ale i pro diváky. Capoeiru není možné jednoznačně přiřadit ani do kategorie bojového umění, sportu či folklóru. Možná právě díky svému netradičnímu přístupu vděčí v současnosti za titul nejrychleji se rozvíjejícího bojového umění na světě, které si ze své kolébky Brazílie našlo cestu až k nám do České Republiky.

Historie:

Historie capoeiry je plná nejasností a dodnes nezodpovězených otázek. Začíná to hned při hledání odpovědi na otázku, odkud capoeira vlastně pochází? I když nikdo nepopírá, že capoeria se do své současné podoby vyvinula v Brazílii, mnozí odborníci na tuto problematiku umísťují rodisko capoeiry na africký kontinent. Faktem je, že od prvního vylodění Evropanů okolo roku 1500 bylo do Brazílie násilně odvlečeno 3,5 mil. původních afrických obyvatel. Mnoho názvů v capoeiře je odvozeno z řeči afrických kmenů a některé rituály, jako na příklad n’golo kmene Mucope, je možné považovat za jakési předchůdce tohoto brazilského bojového umění. Jiným i když nepřímým důkazem je skupina bojových umění velmi podobných capoeiře, které mají svůj domov v jiných částech „nového světa“. Na Martiniku existuje sport ( I´aqya ), na Kubě zase ( Maní ), oba zahrnují akrobacii a předstíraný boj za rytmu hudby. Na Trinidadě jse zase známý boj s tyčkami nazvaný Kalinda, neuvěřitelně podobný brazilskému Maculele, tanci, který se učí každý capoeirista. První zmínka o capoeiře jako boji je datovaná do roku 1770. V roce 1809 byla založena královská policie, která pronásledovala capoeiristy v Brazílii a nebýt několika málo oblastí, kde dokázala přežít, bylo by toto umění dnes jen pouhou zmínkou. V období 1809 – 1889 probíhaly zuřivé boje mezi policií a capoeiristy. Po vyhlášení republiky 1889 zlá pověst capoeiristů vedla k tomu, že o rok později byl vydán zákon zakazující praktikování capoeiry, což mělo za následek ještě větší postihy ze strany policie.

V roce 1927 založil Mestre Bimba první formální akademii pro vyúku capoeiry jako bojového sportu. I když oficiální licenci dostal až v roce 1937. Mestre Bimba vyvinul systém výuky capoeiry a přístup k samotné hře, který byl výrazně odlišný od tradičních norem. Tento styl se začal nazývat REGIONAL. Bimbův příklad rychle následoval Mestre Pastinha, který v protikladu k této inovační tendenci se snažil zachovat tradiční přístup pro výuku a praktikování capoeiry. Tento styl se nazýval ANGOLA. V roce 1972 byla capoeira oficiálně vyhlášena brazilským národním sportem. Pohánění vizí nového moderního sportu, začali Bimbovi studenti v 50. letech otevírat akademie po celé Brazílii. Rio de Janeiro a následně Sao Paulo se staly centry pro růst tohoto nového hnutí. V roku 1972 byla capoeira oficiálně vyhlášena brazilským národním sportem, čím se začala i éra organizování místních a národních turnajů. V pol. 70. let bylo už hodně akademií po celé Brazílii a první mistři začali učit capoeiru v USA a Evropě. Dělení mezi styly REGIONAL a ANGOLA bylo nejvíce čitelné ve 40. až 70. letech 20. století. V současnosti se vyvinul nový trend, který se pokouší sjednotit obě školy pod motem: „ Capoeira é uma só“ (Je jen jedna Capoeira). Ten spojuje přístup stylů Angola, který si více zachovává staré tradice s otevřeností Regional vůči inovacím a novým trendům.

V minulosti měl každý capoeirista dvě nebo tři přezdívky. Policie znala všechny capoeiristy podle těchto přezdívek ,ale jejich skutečné jméno neznali.To znamenalo ,že je bylo mnohem těžší zatknout. Tato tradice s přezdívkami pokračuje dodnes, kdy osobě ,která chce praktikovat capoeiru, je dáno capoeiristické jméno.

Hudba v capoeiře:

Fyzická hra zachycuje pouze jednu třetinu toho, co pojem capoeira obsahuje. Hudba a zpěv jsou dva neodmyslitelné aspekty, bez kterých by samotná hra byla jen bezduchým kopáním do vzduchu. Hráči získávají energii potřebnou pro své výkony od osob v rodě, které zpěvem a potleskem inspirují oba soupeře. Základním hudebním nástrojem je berimbau, strunný nástroj připomínající luk. Berimbau určuje tempo hry, představuje jakýsi vnitřní rytmus capoeiry, kterým se každý hráč řídí. Většinou se používají 3 berimbau, přičemž každé může hrát jiný rytmus. Mezi další nástroje patří ještě pandeiro (tamburína), atabaque (velký buben), agogo (dvojitý zvonek) a reco-reco ( škrabka vyrobená z bambusu). Písně v capoeiře mají různou tématiku. Většinou opisují aktivity v rodě. V minulosti byly mnohé písně v rodě improvizované, ale tato tendence se postupem času vytrácí. Jiným typem písně je tzv. ladainha, která se zpívá na začátku rody a hráči v ní obyčejně vzdávají úctu svému mistrovi. Zpěv v rodě má dvojí význam. V první řadě oživuje hru a dává celé capoeiře kulturnější podobu, na druhé straně udržuje naživu tradice, které by se jinak z capoeiry vytratily. Jak v minulosti, tak i v současnosti se vědomosti v capoeiře především přenášely ústním podáním a písně jsou jedním ze způsobů, jak mistří předávají své vědomosti dále.